Kdo by chtěl jaderné úložiště za domem?

Z novely atomového zákona, která nyní uvázla v Senátu, zřejmě už s konečnou platností vypadlo právo veta pro obce nesouhlasící s výstavbou jaderného zařízení.

Obec - překážející potížista

Je to škoda, ale asi nemůžeme chtít zázraky. Jsme v situaci, kdy řada zákonodárců pochybuje dokonce i tom, že by obce měly být účastníkem řízení o jaderné bezpečnosti: prý je to na ně moc složité, nerozumějí tomu, a vůbec, kdyby se jednalo s každou vesnicí, nepostavilo by se nikde nic...

Extrémním příkladem takového názoru je náměstek ministra průmyslu Martin Pecina, se kterým jsem se před rokem sešel v televizní debatě: dozvěděl jsem se tam od něho, že pokud by se mělo dát na názor obcí, byl by to konec demokracie v Čechách (a na Moravě). Při takových představách o demokracii bohužel nezbývá než považovat za úspěch každý sebemenší krok na cestě k poměrům, které jsou ve většině evropských zemí běžné.

a rozdíl od nich totiž u nás obce stále ještě nejsou považovány za partnery, ale za překážející potížisty, které je nutno nějak umlčet: slibem finančních výhod, poukazem na to, že o odborných záležitostech mohou rozhodovat zase jen odborníci, v nejhorším případě pak direktivním nařízením. Co na tom, že se rozhoduje o jejich území a o životě jejich obyvatel na desetiletí dopředu? Důležité je stavbu prosadit, sliby pak jaksi vyšumí do ztracena, a na to, že též odborníci a úředníci se mohou mýlit, se přijde až v okamžiku, kdy se nedá nic dělat.

Takový postup snad může být úspěšný jednou, ale pro budoucnost je kontraproduktivní. Okolnosti, které doprovázely výstavbu Temelína a které v rozpravě minulý týden zmínil senátor Milan Štěch, jsou v obou jihočeských lokalitách ještě v živé paměti a domluva o úložišti je tam právě proto prakticky nemožná. Starostové a občané už státním úředníkům nevěří ani slovo a dlužno říct, že ministerstvo průmyslu a jím zřizovaná Správa úložišť radioaktivního odpadu je dosavadním postupem v tomto postoji jedině utvrzují. Výběr místa pro úložiště, zmatený od samého začátku, dospěl nyní do zcela kuriózního stadia, kdy se - podle slov ministra Milana Urbana - žádné hlubinné úložiště v ČR stavět nebude, zatímco Správa úložišť současně pilně pracuje na vyhledání vhodné lokality. Možná, že takový postup nějací odborníci chápou, ale musíme opravdu nechat rozhodování o naší budoucnosti pouze v jejich rukou?

Nechci tu zpochybňovat nutnost finanční náhrady pro obce v sousedství jaderných zařízení, jejichž uzákonění projednávaná novela také navrhuje. Tyto kompenzace jsou samozřejmě potřebné, senátoři z obvodů, ve kterých leží jaderné elektrárny Temelín a Dukovany (Milan Štěch, Pavel Janata), v debatě uvedli konkrétní příklady toho, jak jaderná stavba oblast znevýhodňuje: ztráta atraktivity pro zahraniční podnikatele a pro turisty, změna charakteru krajiny, nutnost zajišťovat havarijní plánování a udržovat únikové trasy a tak dále.

Nejsme ekoteroristé

Také třetí bod novely, týkající se odpovědnosti a náhrady škod, by byl důležitou změnou k lepšímu. Za nejpodstatnější však považuji to, aby se obce a jejich obyvatelé mohli svobodně rozhodnout, zda jim nabídnuté kompenzace stojí za zvýšené riziko, a nebyli postaveni před hotovou věc.

Doporučovat jim, aby se buď s elektrárnou či s úložištěm smířili, nebo aby se odebrali do jeskyní a svítili si tam loučemi, případně je šmahem označovat za militantní ekoteroristy, je nejen nesmyslné, ale také se míjí s podstatou problému. Ten leží mimo "spory o atom" a je obecnější povahy: žijeme ve státě, který svým občanům naslouchá a považuje je za partnery pro dialog, nebo vězíme stále ještě jednou nohou v totalitním systému?