Sdružení Calla
  Dnes je 28. listopadu 2014  | Hlavní stránka | Energetika | Ochrana přírody | Odpady | Ekoporadenství | Zpravodaj Ďáblík | Atlas OZE | Anglická vlajka

Připomínky s pozměňovacími návrhy k předložené novelizaci zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomového zákona)

říjen 2001

České Budějovice

  • CALLA - Sdružení pro záchranu prostředí
    Edvard Sequens, Fráni Šrámka 35, 370 01 České Budějovice,
    tel.: 038 / 73 10 166, calla@ecn.cz
  • Ekologický právní servis
    Pavel Doucha, Kostnická 1324, 390 01 Tábor, tel.: 0361 / 25 66 62, eps.tabor@ecn.cz
  • Hnutí DUHA
    Jan Beránek, Bratislavská 31, 602 00 Brno, tel.: 05 / 45 21 44 31, duha@hnutiduha.cz
  • Jihočeské matky
    Dana Kuchtová, Česká 13, 370 01 České Budějovice, tel.: 038 / 73 12 650, jihoceske.matky@ecn.cz
 
ÚVOD

Předložená novela řeší zejména přejímání terminologie a nástrojů "atomové" legislativy Evropské unie či zahrnutí některých nových mezinárodních smluv. Jiné smlouvy, jako je novela Vídeňské úmluvy nebo Úmluva o dodatkovém odškodnění jaderných škod (obojí z roku 1997) však návrh ignoruje. Na jedné straně novela některé stávající problematické paragrafy napravuje - např. vhodným způsobem řeší zajištění finančních prostředků na budoucí vyřazování jaderných zařízení z provozu. Na druhou stranu ale konzervuje další podstatné nedostatky, s jakými byl zákon přijat v roce 1997:
  1. Zákon vylučuje ze všech povolovacích řízení dle atomového zákona (např. o umístění a výstavbě jaderného zařízení nebo o jeho uvedení do provozu) dotčené obce i ostatní veřejnost, když u nich explicitně stanoví, že: "Žadatel je jediným účastníkem řízení [o povolení k činnosti]" (§14 (1)).
    Tím je prakticky omezena možnost obcí i občanů spolurozhodovat při povolování jaderných zařízení, tj. elektráren, meziskladů, úložišť odpadů apod., protože tito nebudou připuštěni do správních řízení dle atomového zákona. Zákon  je tak mimo jiné v rozporu s  Aarhuskou úmluvou, která má být Parlamentem ČR ratifikována na podzim 2001. Současná možnost účasti veřejnosti a dotčených obcí v procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), případně v řízení dle stavebního zákona je ve zmíněných případech nedostatečná. Vůbec se v nich totiž neřeší otázky jaderné bezpečnosti a výsledky EIA jsou navíc nezávazné. Rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost je již dnes rozhodujícím podkladem pro vydání povolení podle stavebního zákona a v případě vydání povolení k uvedení jaderného zařízení do provozu dokonce umožňuje toto zařízení spustit i když dle stavebního řádu není vše uzavřeno.
  2. Není zajištěn dostatečný přístup veřejnosti k potřebným informacím a dokumentům, především o zajištění jaderné bezpečnosti. Státní úřad pro jadernou bezpečnost nemá povinnost poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany ve výčtu své činnosti (§3 (2)) deklarovánu vůbec. Držitel povolení - provozovatel jaderného zařízení pak má okruh poskytovaných informací značně zúžen. Problematické je především užití obchodního tajemství, které v českých reáliích (zejména pak ČEZkých) znamená utajení všeho, co by veřejnost neměla vědět.
  3. Zákon omezuje odpovědnost provozovatele jaderného zařízení za škody způsobené případnou jadernou havárií výší maximálně 6 miliard korun (§ 35). Stejnou částkou limituje dokonce i výšku celkového odškodnění v případě, že na ně přispěje stát (§37), který se tak vyvléká ze zodpovědnosti, když nejprve jaderné zařízení povolí. V obou případech by nemělo existovat žádné omezení, neboť toto odporuje principu rovnosti obsaženém v Listině základních práv a svobod. V jiných oblastech lidské činnosti výše odpovědnosti za škodu omezována není. Novelizovaná Vídeňská úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za jadernou škodu, kterou Česká republika rovněž podepsala, již žádá minimální výši odpovědnosti za škody nejméně 12 miliard korun, ještě vyšší odškodnění bude žádáno v připravované novele Pařížské úmluvy. Novela zabrání ratifikaci Protokolu o doplnění Vídeňské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody a Úmluvy o dodatkovém odškodnění jaderných škod z roku 1997 po řadu dalších let.
  4. Doba promlčení, do kdy může občan poškozený jadernou havárií nárokovat odškodnění, je krátká: "právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však ve lhůtě 10 let ode dne vzniku takové události..." (§ 38). Jelikož následky ozáření po radiační havárii se mohou projevit až po letech (v případě rakoviny či dědičných deformací i po několika desítkách let), nebudou tito poškození v případě takovéhoto zákonného promlčení odškodněni. Připravovaná novela Pařížské úmluvy hovoří již o 30 letech.
  5. Zákon nezaručuje dostatečnou úroveň jaderné bezpečnosti, neboť v § 4 (4) říká: "Každý, kdo využívá jadernou energii... je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout při uvážení hospodářských a společenských hledisek." .
    Vyzdvižení hospodářských a společenských hledisek při požadavku úrovně jaderné bezpečnosti je něco, s čím nelze souhlasit - vždyť se jedná rizika ohrožení životů a zdraví osob i životního prostředí. Užití hospodářského principu ALARA (As Low As Reasonably Achievable) je v oblasti jaderné bezpečnosti nepřijatelné. Řešení přináší užití principu BAT (Best Available Technology), tedy nejlepší dostupné technologie. Opatření vedoucí k jaderné bezpečnosti musí odpovídat aktuálnímu stavu poznání vědy a techniky.
 
PŘIPOMÍNKY A POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY KE KONKRÉTNÍM USTANOVENÍM NOVELIZACE ZÁKONA

HLAVA PRVNÍ
ÚVODNÍ USTANOVENÍ


§ 3 (2)
Úřad ... v) je povinen poskytovat informace podle zvláštních právních předpisů1 a jednou za rok vypracovat zprávu o své činnosti a předložit ji vládě a veřejnosti.

Praxe ukázala, že mnoho informací týkající se jaderné bezpečnosti je účelově označeno jako obchodní tajemství a takto i zatajeno. To se v našem návrhu pokoušíme napravit. Právo na informace o životním prostředí patří mezi nezadatelná práva všech občanů. Přitom právě úroveň zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany velmi úzce souvisí s možnými zásadními dopady na životní prostředí a lidské zdraví. Další omezení poskytovaných informací pak lze odkázat na obecný zákon č. 106/99 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který je řeší pregnantněji a nevzniká tak nová úprava informačního zákona. Stejně tak tento obecný zákon řeší mechanismus poskytování informací.

Navržené nové znění § 3 odst (2) písm. v): je povinen poskytovat informace podle zvláštních právních předpisů1b. Porušením obchodního tajemství není zpřístupnění informace označené za obchodní tajemství, pokud se požadovaná informace týká působení provozu jaderného zařízení na životní prostředí nebo lidské zdraví nebo souvisí s jadernou bezpečností nebo radiační ochranou. Jednou za rok vypracovat zprávu o své činnosti a předložit ji vládě a veřejnosti.

------------
1) Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění zákona č. 132/2000 Sb., zákon č. 106/99 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 101/2000 Sb., zákona č. 159/2000 Sb. a zákona č. 39/2001 Sb."


HLAVA DRUHÁ
OBECNÉ PODMÍNKY PRO VYKONÁVÁNÍ ČINNOSTÍ SOUVISEJÍCÍCH S VYUŽÍVÁNÍM JADERNÉ ENERGIE, ČINNOSTÍ VEDOUCÍCH K OZÁŘENÍ A ZÁSAHŮ KE SNÍŽENÍ OZÁŘENÍ


§ 4 (4)
Každý, kdo využívá jadernou energii... , je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout při uvážení hospodářských a společenských hledisek.

Tato formulace je poměrně nešťastná v tom, jak je široká. Navíc není jasné, kdo v takové věci s konečnou platností rozhodne - hlediska hospodářská a společenská přesahují obor jaderné fyziky či průmyslu. Vyzdvižení hospodářských hledisek při požadavku úrovně jaderné bezpečnosti je něco, s čím nelze souhlasit - vždyť se jedná o rizika ohrožení životů a zdraví osob i životního prostředí:

Užití hospodářského principu ALARA (As Low As Reasonably Achievable) je zde nepřijatelné. Opatření zvyšující úroveň jaderné bezpečnosti může být podle něj odmítnuto jen proto, že se bude zdát jako příliš drahé. Za rok již může být levnější a společnost bude konfrontována se skutečností, že mohlo být např. postaveno mnohem bezpečnější zařízení. Kdo si zodpoví jakékoliv škody a újmy, které vzniknou tím, že hospodářské hledisko zapůsobilo na úkor bezpečnosti? Řešení přináší užití principu BAT (Best Available Technology), tedy nejlepší dostupné technologie.

Princip nejlepší dostupné technologie je princip používaný v oblasti ochrany životního prostředí ve vztahu k úrovni technických zařízení, technologických postupů apod. a je rovněž jedním z hlavních principů schválené Státní politiky životního prostředí. Ani tento princip však není koncipován tak, aby hospodářsky "zruinoval" investora či provozovatele příslušného zařízení, jak vyplývá z definice obsažené ve směrnici ES o integrované prevenci a omezování znečišťování:

"Nejlepší dostupné techniky jsou vyjádřením nejúčinnějšího a nejpokročilejšího stupně vývoje činností a metod jejich provozování, který ukazuje na skutečnou vhodnost jednotlivých technik jako základu pro stanovení emisních limitů určených k předcházení vzniku emisí a vlivu na životní prostředí jako celek a, tam kde to není možné, k jejich snížení. … Technikami se rozumí jak používané technologie tak i způsob, jakým je zařízení konstruováno, budováno, udržováno, provozováno a vyřazováno z provozu. … Dostupnými technikami jsou techniky, které jsou již vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném průmyslovém odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek s přihlédnutím k nákladům a výhodám bez ohledu na to, zda tato technika je používána či vyráběna na území České republiky, pokud je provozovateli dostupná za rozumných podmínek. … Nejlepší techniky jsou techniky vedoucí nejúčinněji k dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku."

Navržené nové znění § 4 (4):
Každý, kdo využívá jadernou energii nebo provádí činnosti vedoucí k ozáření, připravuje nebo provádí zásahy k omezení havarijní, přetrvávajícího nebo přírodního ozáření, je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout za použití nejlepších dostupných technik.

§ 4 (7)
Limitům ozáření nepodléhá
a) lékařské ozáření; Úřad stanoví pro lékařské ozáření diagnostické referenční úrovně

S tímto nelze souhlasit. Pacient musí být o vystavení záření překračujícímu limity prokazatelně uvědoměn a musí s ním prokazatelně souhlasit, pokud se tak neděje v ohrožení jeho života. Navíc dnes může být velmi obtížné sledovat, kolika rentgenovými vyšetřeními pacient prošel, jestliže vystřídá několik lékařů v různých městech. Řešením by mohlo být vytvoření centrálního registru např. v gesci ministerstva zdravotnictví, kam by jednotlivé ozáření hlásili nejen držitelé povolení dle §9 tohoto zákona, ale i lékaři. Podrobnosti mohou řešit obecnější lékařské předpisy.

§ 5 Za odstavec (2) vložit nový odstavec (3): Vývoj, výroba, dovoz, průvoz, vlastnictví, skladování i jakékoliv jiné nakládání s jadernými zbraněmi nebo jejich součástmi, jakož i obchodování s nimi se zakazuje.

Následující odstavce přečíslovat.
Československo, jehož závazky náš stát převzal, se v roce 1974 připojilo ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, což by tato úprava garantovala. Severoatlantická aliance připouští tzv. "částečné zapojení". To je definováno jako stav, kdy je stát formálně plnoprávným členem, ale stanovil si explicitní omezení svého zapojení do aliance. Jedno z přípustných omezení se týká rozmístění jaderných zbraní (na vlastním území - buď v době míru nebo všeobecně). Tohoto tzv. bezjaderného statutu užívá například Norsko. Jak potvrdili i zástupci NATO, není rozmístění jaderných zbraní na území ČR v dohledné době pravděpodobné. Není tedy důvod jejich zákaz nepřijmout.

 
HLAVA TŘETÍ
PODMÍNKY PRO VYUŽÍVÁNÍ JADERNÉ ENERGIE A IONIZUJÍCÍHO ZÁŘENÍ


§ 13
V odstavci (7) je sice jako podmínka vydání povolení schválení vnitřního havarijního plánu nebo havarijního řádu, ale nikde se neobjevuje jako podmínka schválení vnějšího havarijního plánu. Přitom již při uvádění reaktoru do provozu hrozí riziko radiační havárie a rozšíření radionuklidů do životního prostředí.

Podmínkou vydání řady povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona je schválení vnitřního havarijního plánu nebo havarijního řádu. Navrhujeme ve dvou případech, tj. u povolení k jednotlivým etapám uvádění jaderného zařízení do provozu a u povolení k provozu jaderného zařízení nebo pracoviště III. nebo IV. kategorie, aby podmínkou byl i schválený vnější havarijní plán a to v okamžiku, kdy již reálně hrozí riziko radiační havárie a rozšíření radionuklidů do životního prostředí. Cílem není, aby Úřad přehodnocoval tento vnější havarijní plán, ale aby vydal své povolení až po jeho zpracování. V případě takovéto úpravy je však nezbytné zajistit propojení mezi zpracováním a schválením vnějšího havarijního plánu podle vyhl. č. 25/2000 Sb. a vydáním povolení podle atomového zákona. Působnost okresního úřadu zpracovat a schválit vnější havarijní plán vychází z ustanovení § 12 a 13 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. U navržené změny jde o situaci, kdy je již v právní moci stavební povolení. To znamená, že ve smyslu § 126 odst. 3 stavebního zákona SÚJB vydal povolení podle atomového zákona. Stavba je tedy legální a z hlediska zájmu na zajištění jaderné bezpečnosti je úkolem veřejné správy vytvořit předpoklady k zabezpečení ochrany obyvatelstva daného území před možnými negativními důsledky případné havárie ve smyslu zákona o integrovaném záchranném systému. Z tohoto důvodu lze uvažovat o takovém postupu, kdy na základě pravomocného stavebního povolení bude povinností příslušného orgánu státní správy (okresního úřadu) zajistit v souvislosti s danou stavbou zpracování vnějšího havarijního plánu, a to jednak v zákonem stanovené lhůtě a jednak v úzké spolupráci se SÚJB. To by znamenalo novelizovat především zákon č. 239/2000 Sb.

Navržené znění nového odstavce (8):
§ 13 (8): Podmínkou vydání povolení podle § 9 odst. 1 písm. c) a d) je schálení vnějšího havarijního plánu příslušnými úřady. Požadavky na jeho obsah, včetně podrobností k zajištění havarijní připravenosti stanoví předpis (Vyhláška ministerstva vnitra č. 25/2000 Sb., kterou se stanoví podrobnosti ke zpracování vnějšího havarijního plánu)
a následující odstavec přečíslovat.

§14 (1)
Úřad postupuje ve správním řízení nezávisle na řízení jiného správního úřadu. Žadatel je jediným účastníkem řízení.

Atomový zákon v citované části striktně stanoví, že jediným účastníkem řízení vedených podle atomového zákona je žadatel. Tím je znemožněno, aby se těchto řízení zúčastnili jiné subjekty a to přestože některými rozhodnutími se značně zasahuje do jejich práv, povinností a oprávněných zájmů. Obecná úprava účastenství ve správním řízení obsažená v ustanovení § 14 Správního řádu předpokládá, že účastníkem jsou kromě navrhovatele (žadatel o rozhodnutí) subjekty, jejichž práva, právem chráněné zájmy a povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny. Tím má být zajištěno, aby rozhodnutí, které má vždy širší dopad než jen na žadatele, zohledňovalo i názory ostatních subjektů, resp. aby těmto subjektům bylo umožněno tyto názory hájit.

Speciální předpisy často upravují okruh účastníků řízení odlišně od správního řádu, nezřídka restriktivněji. Přesto však většinou alespoň částečně respektují logiku správního řádu, tedy nutnost dát v řízení možnost hájit názory i jiným dotčeným subjektům než jen žadateli. Tak např. stavební zákon přiznává postavení účastníka vlastníkům sousedních nemovitostí a také obcím. Důvod je zřejmý. Každá stavba má vliv na své okolí, vlastníci sousedních nemovitostí mohou své výhrady uplatnit ještě před realizací stavby a tím dosáhnout preventivní nápravy (např. posunutí plánované stavby dále od hranice pozemku, úprava výšky stavby, jiné řešení příjezdové komunikace apod). Tím se současně předchází následným sporům, které by bylo nutno řešit soudně, nejčastěji cestou sousedských žalob.

Atomový zákon naznačenou logiku nerespektuje. Podle něj se vedou velmi důležitá řízení, na základě nichž pak například dochází ke spuštění jaderného zařízení. Ke spouštění však dochází ještě před tím, než jsou pravomocně ukončena řízení podle stavebního zákona. Vzniká tak situace, kdy vlastníci nemovitostí, obce a veřejnost sice jsou účastníky řízení podle stavebního zákona, jejich účast však nemá na spuštění zařízení žádný vliv, protože povolování spouštění probíhá v režimu zákona atomového. Zde nutno upozornit, že při povolovacím řízení podle atomového zákona jsou vždy důležitou součástí parametry ovlivňující jadernou bezpečnost a radiační ochranu, tedy parametry pro jiné subjekty, než žadatele, více než důležité. Vydáním povolení podle atomového zákona tak mohou být dotčeny práva na samosprávu obcí, právo na ochranu vlastnictví, právo na ochranu zdraví a právo na příznivé životní prostředí.

Z hlediska ústavního pořádku pak stávající úprava účastenství podle atomového zákona naráží na rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle něj se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Pokud atomový zákon umožňuje vydat rozhodnutí, které může mít zásadní vliv na práva jiných osob než žadatele a současně těmto osobám nepřiznává postavení účastníka, dostává se do rozporu s Listinou. Současně jde v této věci o rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, která prohlašuje Českou republiku mimo jiné za demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Taktéž podle čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech: "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem...". Zákon  je tak mimo jiné v rozporu s  Aarhuskou úmluvou, která má být Parlamentem ČR ratifikována na podzim 2001.

Za nezbytné považujeme poukázat v této souvislosti na absurdní situaci, která vzniká zúžením účastníků řady řízení podle atomového zákona jen na žadatele. Protože řádné opravné prostředky proti správnímu rozhodnutí může podat pouze účastník správního řízení, stává se rozhodnutí o povolení k uvedeným činnostem pravomocným (pokud je žadateli vyhověno), aniž by jej přezkoumala nadřízená instance. Chybí zde tedy jakýkoliv prvek kontroly, byť i jen instanční.

Navrhujeme proto rozšířit okruh účastníků řízení v případě povolení k umístění jaderného zařízení nebo úložiště radioaktivních odpadů (písm. a)), v případě povolení výstavby jaderného zařízení nebo pracoviště IV. kategorie (písm. b)), v případě povolení provozu jaderného zařízení nebo pracoviště III. nebo IV. kategorie (písm. d)) a v případě povolení k jednotlivým etapám vyřazování z provozu jaderného zařízení nebo pracoviště III. nebo IV. kategorie (písm. g)). U řízení o povolení k provedení rekonstrukce nebo jiných změn ovlivňujících jadernou bezpečnost, radiační ochranu, fyzickou ochranu a havarijní připravenost jaderného zařízení nebo pracoviště III. nebo IV. kategorie (písm. f)) se navrhuje rozšířit okruh účastníků pro takové změny a rekonstrukce, kdy je před povolením potřebné provést posouzení vlivu na životní prostředí podle zvláštního zákona. Jde o případy, kdy změny a rekonstrukce mohou mít závažný vliv na životní prostředí, a kdy je proto žádoucí, aby se takového řízení účastnily i další osoby, které jimi mohou být dotčeny.

Navrhujeme takovéto znění §14 odst. (1):
Úřad postupuje ve správním řízení nezávisle na řízení jiného správního úřadu. Žadatel je jediným účastníkem řízení kromě řízení podle § 9 odst.1 písm. a), b), d), f) a g).

Vkládá se nový odstavec (2): Účastníkem řízení podle § 9 odst. 1 písm. a), b), d), f) a g) je a) žadatel,
b) osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, mohou být povolením dotčena,
c) obce a jiné osoby, pokud jim toto postavení přiznává zvláštní právní předpis.(zákon č. 244/1992, resp. 100/2001)


Následující odstavce přečíslovat odpovídajícím způsobem.


HLAVA PÁTÁ
OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ZA JADERNÉ ŠKODY
 

§ 35
Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu... je omezena v případě
a) jaderných zařízení pro energetické účely, skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení... na částku 6 mld. Kč
b) ostatních jaderných zařízení a přeprav na částku 1,5 mld. Kč.


Maximální částky vymahatelné na provozovateli v případě nehody jsou příliš nízké (6 miliard, případně 1,5 miliardy Kč). Škoda je tak přesunuta na úkor případně poškozených občanů. Částka neodpovídá ani novelizované Vídeňské úmluvě o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody, kde je minimální výše cca 12 miliard Kč. Horní výše však není omezena a země jako Švýcarsko či Německo tuto odpovědnost ani neomezují. I Maďarsko v loňském roce tuto odpovědnost za škodu omezilo na cca 15 miliard Kč. V nyní projednávané novelizaci Pařížské úmluvy bude dle našich informací odpovědnost za škodu vyšší než 12 miliard Kč.

Stávajících 6 miliard korun je nepřiměřeně nízká částka, která vůbec neodpovídá možným dopadům jaderné nehody a jde na úkor poškozených občanů. Pro názornost - podle odhadu japonské prefektury Ibaraki dosáhly škody způsobené vážnou jadernou havárií v továrně na zpracování uranu v Tokai v září 1999 částky asi 220 milionů dolarů, tedy přesáhly 8 miliard Kč. Tento odhad zahrnuje ztráty rybářů, zemědělců, majitelů lázní a dalších provozů. V případě havárie jaderné elektrárny může dojít k mnohem rozsáhlejším škodám než v případě havárie v Japonsku. Jen hodnota nemovitostí v okolí JE Temelín jde podle Sdružení měst a obcí regionu JETE do bilionů korun.

Částka vymahatelná na provozovateli by ale neměla být shora omezována vůbec. Je poněkud zvláštní, že jeden průmyslový sektor má být takto zvýhodňován. V případě, že odpovědnost omezena bude, měl by horní strop být výrazně vyšší a měl by odpovídat přijatému Protokolu o doplnění Vídeňské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za jadernou škodu. Jinak bude účelově zabráněno ratifikaci Protokolu Českou republikou na řadu let.

Navrhujeme dvě možná řešení s tím, že se vzhledem k principu rovnosti podmínek pro všechny přikláníme k variantě b): a) § 35 Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu způsobenou každou jednotlivou jadernou událostí je omezena v případě
a) jaderných zařízení pro energetické účely, skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení... na částku 12 mld. Kč
b) ostatních jaderných zařízení a přeprav na částku 3 mld. Kč.

b) § 35 Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu způsobenou každou jednotlivou jadernou událostí není tímto zákonem omezena.

§ 36 (3)
Pojistná částka... nesmí být nižší než 1,5 mld. Kč (dle § 35 a), resp. 200 mil. Kč (dle § 35 b).
Pojištění ve výši pouhých 1,5 miliardy (tedy pouze 1/4 maximální částky dle § 35) je rovněž zcela neadekvátní. Provozovatel by v případě havárie s rozsáhlými následky nemusel mít k uspokojení nároků na náhradu jaderné škody k dispozici ani omezenou částku požadovanou zákonem. V souvislosti s navýšením výše odpovědnosti za jadernou škodu bude nutné navýšit i minimální pojištění.

Navrhujeme jej takto:
§ 36 (3) Pojistná částka v případech podle § 35 písm. a) nesmí být nižší než 6 mld. Kč, v případech podle § 35 písm. b) nižší než 1,5 mld. Kč.

§ 37 Stát poskytuje záruku za uspokojení přiznaných nároků na náhradu jaderné škody, pokud nejsou uhrazeny z povinného pojištění... do částky:
a) 6 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 1,5 mld. Kč v případech zařízení podle §35 a)
b) 1,5 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 200 mil. Kč v případech zařízení podle §35 b)

Viz připomínky k §35 a §36, kdy je nutné učinit příslušné odpovídající navýšení. Pokud vláda připustí riziko radiační havárie, měla by za toto rozhodnutí nést plnou zodpovědnost, včetně povinnosti hradit škody vzniklé při radiační havárii zařízení, k jehož provozu vydala povolení. Může jistě nastat situace, kdy stát nebude mít dostatek prostředků k náhradě všech škod. Přesto by neměl mít možnost schovávat se předem za poměrně nízkou částku 6 miliard Kč, která je relativně malá vzhledem ke státnímu rozpočtu a může být zcela zanedbatelná i vzhledem k možným škodám vlivem těžké radiační havárie.

Navrhujeme toto znění:
§ 37 Stát poskytuje záruku za uspokojení přiznaných nároků na náhradu jaderné škody, pokud nejsou uhrazeny z povinného pojištění... do částky:
a) 12 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 6 mld. Kč v případech zařízení podle §35 a)
b) 3 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 1,5 mld. Kč v případech zařízení podle §35 b)


§ 38 (1)
Právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě tří let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však ve lhůtě deseti let ode dne vzniku takové události...

Promlčecí lhůta v zákoně zjevně vychází z Vídeňské úmluvy, která ale limituje minimální a nikoli maximální promlčecí dobu pro právo náhrady škod. Vzhledem k tomu, že dávky ozáření obyvatel po případné jaderné havárii mohou způsobit dlouhodobé zdravotní dopady, které se projeví po letech (v případě rakoviny či dědičných deformací i po 20 letech), je původně navržená promlčecí lhůta tří let zcela neodpovídající následkům a je nutné ji zvýšit. I v připravované novele Pařížské úmluvy má být takovéto promlčení až 30 leté.

Navržené nové znění § 38 (1): Právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě deseti let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však ve lhůtě třiceti let ode dne vzniku takové události, popřípadě po uplynutí platnosti pojištění, pokud byla platnost pojištění delší.

Novela zákona vůbec nezahrnuje ustanovení Úmluvy o dodatkovém odškodnění jaderných škod z roku 1997, kterou Česká republika rovněž podepsala. I v tomto případě se tak zabrání její ratifikaci.

PŘÍLOHA K ZÁKONU Č.18/1997 Sb.


Do přílohy zákona popisující vyžadovanou dokumentaci k povolení, konkrétně C. Dokumentace pro povolení jednotlivých etap uvádění jaderného zařízení do provozu, písm. b) Pro první zavezení paliva do reaktoru a J. Dokumentace pro povolení nakládání s radioaktivními odpady je dle připomínky k §13 nutno doplnit: "x. schválený vnější havarijní plán".

Nejpozději před zavezením jaderného paliva do reaktoru musí být jasné, jak bude toto jaderné zařízení vyřazováno z činnosti a rovněž prokázáno, jak bude naloženo s radioaktivními odpady. Z tohoto důvodu je zapotřebí v Příloze k zákonu, která definuje Obsah dokumentace požadované pro vydání povolení k jednotlivým činnostem podle §13 odst. 3 písm. d) tohoto zákona změnit v oddíle
C. Dokumentace pro povolení jednotlivých etap uvádění jaderného zařízení do provozu, písm. b) I. 5.
"způsob nakládání s radioaktivními odpady"

na "koncepci nakládání s radioaktivními odpady"
a v písm. b) II. 9.
"návrh způsobu vyřazování z provozu"
na "koncepci vyřazování z provozu".

Stejné změny navrhujeme i v oddíle D. Dokumentace pro povolení provozu jaderného zařízení nebo pracoviště III. nebo IV. kategorie.

V oddíle B. Dokumentace pro povolení výstavby jaderného zařízení nebo pracoviště IV. kategorie navrhujeme výslovně uvést bod:
"Dokumentaci k hodnocení vlivů na životní prostředí"

(podle zákona č.244/1992 Sb., o hodnocení vlivů na životní prostředí (od 1. ledna 2002 podle zákona č. 100/2000 Sb.).)

Cílem není, aby Úřad přehodnocoval Dokumentaci k hodnocení vlivů na životní prostředí, ale aby se s ní v plném rozsahu seznámil.

nahoru

 © 2000 Calla
Calla   |   Fráni Šrámka 35, 370 01 České Budějovice   |   tel: 384 971 930, 387 311 381, fax: 384 971 939   |   calla(at)calla.cz